Sydney Sweeney neřekla nic, ale vlastně všechno. Mlčení je politické, jen ne každý si ho může dovolit

Pokud vlastníte mobilní telefon a máte připojení k internetu, je pravděpodobné, že jste už narazili na úryvky z rozhovoru, který pro GQ vedla Katherine Stoeffel se Sydney Sweeney.

V jeden moment se novinářka herečky zeptá, jestli by se chtěla vyjádřit k reklamě značky American Eagle, té, která si pohrává se slovní hříčkou „Sydney Sweeney has great jeans.” Sweeney stručně odpoví, že reklama „mluví sama za sebe“.

Stoeffel na to reaguje poznámkou, že by běloši neměli vtipkovat o genetické nadřazenosti, a dodává, že by Sweeney ráda dala prostor, pokud by se k této konkrétní věci chtěla vyjádřit. Herečka pak s klidem poznamená, že až bude něco, k čemu se bude chtít skutečně vyjádřit, lidé to uslyší.

Z její odpovědi mám pocit, že nám tím vlastně říká: „Vím, co dělám a nechci to dál rozebírat.“ Speciálně v dnešním politickém klimatu neříkat nic znamená říct všechno.

Kdybych byla Sydney Sweeney a celý internet by si myslel, že podporuju eugeniku nebo nadřazenost bělochů, a novinář by se mě na to zeptal napřímo, asi bych cítila potřebu to uvést na pravou míru.

Katherine Stoeffel zvolila velmi opatrný přístup. Celý rozhovor působil velmi jemně, místy až rozpačitě, a právě to Sweeney nechalo dost prostoru, aby mohla kolem otázky pohodlně kroužit.

Stop girl. Your privilege is showing a little too much

A i když mi postoj Sydney Sweeney připadá bytostně odporný, nemůžu říct, že mě to překvapuje. She is MAGA. Takové výroky by však vůbec neměly mít prostor v mediálním prostoru. A jestli na mě teď někdo vytáhne svobodu slova, tak se neznám.

Na TikToku jsem slyšela skvělé přirovnání, které to vystihuje dokonale. Na farmářském trhu si taky nemůžete otevřít stánek s heroinem. It’s the damn same thing.

Co mě ale víc zklamalo, byla Jennifer Lawrence. V rozhovoru pro The New York Times řekla, že už si není jistá, jestli by se vůbec měla vyjadřovat k Trumpovi a americké politice. Popsala, že během první Trumpovy administrativy měla pocit, že se může přetrhnout, ale nic se tím stejně nezmění, a že celebrity nakonec stejně neovlivní, koho lidé volí. Proto se rozhodla být zdrženlivější, mluvit skrze svou práci a chránit tím svou uměleckou svobodu.

Dvě procenta mě to chápou, ale devadesát osm vůbec. Nebýt politický a nevyjadřovat se, když se podíváte, jak jsou na tom Spojené státy, je ukázka privilegia být běloch, být heterosexuální, patřit k určité vrstvě, žít v určitém prostředí a mít spoustu dalších výhod. A právě tihle lidé, kteří do těchto kolonek zapadají, často i do všech najednou, by měli být nejvíc vokální. Protože právě jim hrozí nejmenší nebezpečí. Svým mlčením vlastně říkáte: „Mám se dobře. Ať už to dopadne jakkoli, můj život to nijak zásadně neovlivní, takže si můžu dovolit nezajímat se.“

Jenže většina lidí si tenhle luxus nemůže dovolit. Když se s někým bavím o podobných věcech a ten člověk mi řekne, že se ho to netýká, že do té skupiny nepatří, můj top-tier argument je vždycky stejný:

Nejprve si přišli pro Židy a muslimy — nebo pro jakoukoli náboženskou skupinu - To je jedno, do téhle skupiny nepatřím.

Pak si přišli pro - dosadte si etnikum nebo národnost. - To se mě netýká.

Pak šli po LGBTQIA+ komunitě. To se mnou nemá nic společného.

Až jednoho dne si přišli pro mě. Už nezbyl nikdo, kdo by se mě zastal.

So think about that.